Jaro je v plném rozpuku a práci v zahradě či výlety do přírody vám svým zpěvem budou zpestřovat opeření zpěváci. Kteří to jsou?
Drozd černý – společenský
Když se v zahradě začneme svrtat s rýčem a motykou, je nám do zpěvu, ale svým trilkováním nám konkuruje onakvější zpěvák – drozd černý (Turdus merula), lidově nazývaný kos. Zůstává u nás i přes zimu – dokonce během teplejších nocí ho lze slyšet zpívat už v lednu či v únoru. S příchodem jara však nastává čas jeho pravidelných ranních a podvečerních pěveckých vystoupení.
Tento vcelku nenápadný obyvatel měst, sídlištních parků a zahrad dokáže svým flétním hlasem vyčarovat ty nejrozmanitější melodie. Nejraději při svém přednesu sedí na větvi stromu či na elektrických drátech. Jinak se rád pohybuje i na zemi a mezi listí či země vyhrabává žížaly či hmyz. Dokonce umí vystříhnout chvíli, kdy okopáváte zahradu a kráčí za vámi po čerstvě překypřené půdě, protože ví, že ho zde čeká dostatek potravy. To potvrzuje fakt, že je společenský a snadno si zvyká na člověka.
Čtěte také:
Bez motyky to v zahradě nepůjde
Drozd plavý – opakuje motivy
Stěhovavý příbuzný drozda černého je drozd plavý (Turdus philomelos). Liší se zbarvením – zatímco „kos má žlutý nos“ a černé peří, drozd zpěvný nosí hnědé prskané šaty, díky kterým splývá se svým přirozeným prostředím. Jeho zpěv se podobá zpěvu drozda černého, liší se však zdánlivou maličkostí – rád po sobě opakuje jednotlivé slohy. Melodii, kterou právě vymyslí, jednou nebo i několikrát zopakuje, a poté přejde k dalšímu motivu.
Žlutoocas domovní – ranní ptáče
Žlutoocas domovní (Phoenicurus ochruros) si vysloužil přezdívku „kominářka“, protože po březnovém příletu z teplých zemí si zakládá hnízda na střechách domů, v římsách a jiných bezpečných zákoutích, které nabízejí zlutochvost_domovy.jpglidská obydlia. Oficiální název ne zcela přesně vystihuje jeho zbarvení – jinak nenápadné šedočerné šaty doplňuje křiklavý oranžový ocas, který je vidět zejména při létání.
Také žlutoocasu vystihuje typický neklidný postoj, při kterém se neustále uklání a třese ocasem. Jeho zpěv sice obsahuje jeden jediný a donekonečna se opakující motiv, přesto neodmyslitelně patří ke koloritu venkovských i městských večerů a ran. Mimochodem, žlutoocas je skutečné ranní ptáče a trilkovat začíná už za břeždění či dokonce za tmy.
Kanárek – jako střelka kompasu
Mnozí si ho představují jako pestrobarevné ptáče chované v kleci. Málokdo ví, že kanárek polníček (Serinus serinus) představuje všedního obyvatele našich polí a zahrad. Přestože je o něco méně pestrý než jeho vyšlechtění bratranci, také na něm převládá žluté zbarvení. Během nápadného vrzavého zpěvu sedí nejčastěji na elektrických drátech a pohybuje se ze strany na stranu, což zoolog Alfréd Brehm přirovnal k pohybu magnetické střelky kompasu.
Pěnice – nenápadná, ale veselá
Jarní veselost do zahrad na jaře přinášejí pěnice. Nejznámější, pěnice černohlavá (Sylvia atricapilla), vysedává v korunách stromů či v keřích na těch nejskrytějších a nejnenápadnějších místech, takže často marně hledáme původ zvučného a melodického zpěvu vycházejícího z hloubky bujné vegetace.
Slavík – nejlepší zpěvák
Z jarních zpěváků se ne nadarmo za nejzdatnějšího považuje slavík. Pestrost jeho zpěvu převyšuje ostatní ptáky a pokud jde o intenzitu slavíkova hlasu, ostatní opeření kolegové se s ním vůbec nemohou srovnávat. Slavík (Luscinia megarhynchos) přilétá až v polovině dubna a na rozdíl od většiny jeho kolegů rád zpívá v noci. Nekonečná směs neustále se obměňujících melodií se nese na obrovskou vzdálenost a ne náhodou vytváří nezapomenutelnou kulisu dubnových a zejména květnových nocí. S příchodem léta a hnízděním v červnu totiž jeho zpěv utichne a ze slavíku se stává nenápadný obyvatel zahradních či lesních křovin.
