Svěží hlávkový salát, šťavnatá ředkvička a jemná, jarní cibulka z vlastní zahrádky jsou potěšením, které si člověk z panelákového bytu nedokáže představit. Zeleninová zahrádka je prostě radost. Existuje však něco, co staví dvůr rodinného domu do úplně jiného světla. Jsou to domácí zvířata.
Když jsem v časném jaře objednával mládky a kohoutku, které se mi mají postarat o štědrou snášku domácích vajíček, netušil jsem, co se bude odehrávat dál. Podle vašich rad a obrázků z internetu jsem si vyrobil kurýn s chráněným výběhem a dlouhé týdny jsem čekal na to, až náklaďáky z Dolniaků začnou rozvážet drůbež k nám pod hory.
Jsem obyčejný městský povaleč. Nikdy jsem neohýbal záda nad záhonem se zeleninou, nikdy jsem nekydal zaječí bobky do kompostu. Od nynějška však všechno bude jinak.
S domácími zvířaty to není tak jednoduché, jako s mazlíčky pro potěšení. Nekoupíte je ve specializované prodejně, neobjednáte je jako pračku z internetu, ale musíte čekat, až vámi zvolená farma zahájí rozvoz. Pokud jste objednali u té nesprávné, možná se pod okny mihnou konkurenční automobily, a vy budete muset čekat na ten svůj. Dočkal jsem se. Tucet slepiček a jeden kohoutek si velebí v novém příbytku.
Když však ruch neutichá a objevují se další farmáři s drůbeží, najednou se zdá, že dvůr je přece jen příliš velký na to, aby v něm pár slepiček rozdmýchalo život. Přiznám se, že malým dvoutýdenním káčátkům jsem nedokázal odolat a tak je půl tuctu zavítalo do dvora. Spolu s nimi na dvoře přibyl přístřešek, který je bude chránit před kunami, lasicemi a liškami. Káčata – jsou milá, hravá a žravá – prostě k snědku.
KLIKNI PRO ZOOM
S jídlem roste chuť a ať jsem jakkoli odolával výzvám, najednou jsem zjistil, že zeleného krmení je všude víc než dost a už za mnou vykračovala čtyři housata, kterým zajisté nikdo dodnes neprozradil, že nejsem jejich mámou, ani tátou. Jsou jako pejska, která stopují svého pána, kdekoli se pohne.
I když pro mě vždycky všechny dvounohé potvory vypadaly stejně, každé mají své vlastní návyky. Kury se přes den prohrabávají v hlíně, popelu a hoblinách a pokud neprší, klidně si hoví na sluníčku. Ráno zobnou nasekanou zeleň se šrotem, v poledne si pochutnají na dietní trávě a večer naplní svá břicha pšenicí. KLIKNI PRO ZOOMSou krotké, nechají se nosit na rukou a kohout ví, že nejsem nepřítel.
Káčata si nechají servírovat nasekanou kopřivu, pampelišku, jetel a jitrocel se šrotem každé čtyři hodiny. Koupi se v lavoru, skotačí a každé sousto zapíjejí vodou. Ozobávají pampelišku, trávu a vyhřívají se na sluníčku. Jsou přítulné, ale dohonit je je řádná fuška. Jsou to malá, nedostižná torpéda, která si jdou za svým.
Housata jsou z úplně jiného soudku. I když nepohrdnou pšenicí, šrotem a natrhaným lučním porostem, nejraději se pasou. Už vědí, že nejlepší tráva je ta sousedova. Následují každý můj krok, plácají po trávě i po asfaltu a když se ztratím z dohledu, pískají na mě, dokud nepochopí že mají nabírat na váze, aniž by se nechali rozptylovat mou přítomností.
Možná si řeknete, že mi přeskočilo. Možná. Ráno mám za půl hodiny obřízené, v poledne za deset minut a večerní půlhodina je pro mě zaručeným relaxem. Stojím na dvoře, zakousávám čerstvě utrženou ředkvičku a kuji nový plán. Kopa desek se mění na králíkárnu a já začínám mít jasno, kdo zavítá na dvůr nejblíže. Že by německé obrovité strakáče?
